Prvotním místem vzniku kulturních jabloní je s největší pravděpodobností oblast Zakavkazí, Iránu a západního Turkestánu. Odtud se tyto kvalitnější jabloně šířily hlavně na jihozápad do Malé Asie již na počátku doby historické a dále přes Řecko a Itálii do ostatních částí Evropy.

O pěstování jabloní ve starém Řecku píše THEOFRASTOS (asi r. 287 př. n. l.) a rozlišuje jablka planá a pěstovaná, neboli městská, raná i pozdní, sladká epirská (podle kraje Epiros – dnešní Albánie) a Dionysova, obětovaná každoročně bohu Bacchovi. Ve starém Římě doporučoval pěstování jabloní CATO (r. 178 př. n. l.) ve svém díle De re rustica. V r. 79 n. l. popisuje již římský senátor PLINIUS ve spisu Historia naturalis (Přírodní jevy) 17 odrůd jablek, které se pěstovaly v Itálii. Římané již ve starověku znali roubování a dále šířili ušlechtilé odrůdy po Evropě. Tyto lepší odrůdy postupně nahrazovaly původní jabloně, které se v ostatních oblastech Evropy rozmnožovaly pravděpodobně jen ze semen a nebyly pěstovány v kultuře. Dochovaly se ve vykopávkách z kolových staveb (HRUBÝ 1944, 1945; NĚMEC 1955).

Severně od Alp se začaly pěstovat ušlechtilé jabloně teprve po římské invazi. V Německu, v Čechách a v severních zemích nebylo pěstování jabloní v dřívější době vůbec prokázáno. Úpadkem říše Římské bylo silně postiženo i pěstování jabloní, stejně jako pěstování ostatních ovocných druhů. Větší rozmach ovocnářství v Evropě nastal až během vlády Karla Velikého. V Kapituláři (Capitullare de villis et cortis imperialibus), který byl vydán nejspíše r. 812, je uveden seznam rostlin, které se měly tehdy v císařských zahradách pěstovat. Mezi ovocnými plodinami je jmenováno i 7 odrůd jabloní. V 9 století rovněž Slované začali pěstovat jabloně v našich zemích. Někteří autoři však uvádějí, že je již pěstovali dříve, neboť je přejímali přímo od Řeků, Římanů i Keltů a později od svých východních sousedů, např. prostřednictvím věrozvěstů CYRILA a METODĚJE (r. 863), kteří s náboženstvím přinášeli poznatky kulturně vyvinutého východu i v oboru ovocnictví.

V kultuře se jabloně pěstovaly nejprve v klášterních zahradách a teprve během vlády KARLA IV., kdy nastal v našich zemích rozkvět ovocnářství, se více rozšířily. Další rozvoj ovocnářství a zejména jabloňářství v celé Evropě nastal v 16. a 17. století. Tehdy již např. VALERIUS CORDUS v r. 1561 píše o 32 odrůdách jabloní a CLAUDE ETIENNE v r. 1670 uvádí dokonce 153 odrůd.

V Českých zemích bylo dosaženo vrcholu koncem 16. století za vlády Rudolfa II., kdy se dokonce objevují první spisy pojednávající o pěstování ovoce, jako kniha o štěpování od JOŠTA ROŽMBERKA z r. 1598 aj. V zámeckých zahradách se tehdy pěstovaly i ty nejcennější odrůdy jabloní, rozvinul se obchod s ovocem a jeho zpracování. Jablka se tehdy od nás vyvážela do Německa a Pobaltských států. Velmi rozšířené bylo tehdy jablko Míšeňské, o jehož oblibě v zahraničí píše B. BALBÍN v r. 1680 ve svých „Miscellenea historica regni Bohemiae“. V té době u nás vzniklo rovněž mnoho názvů obcí a osad odvozených od slova jabloň, jako např. Jablonec, Joblonné, Jablonov, Jablečno, Jablkyně atd. Velkou zásluhu o ovocnictví v té době měl český historik BOHUSLAV BALBÍN (1611 – 1688) a český vynálezce metod štěpování JIŘÍ HOLÍK (1634 – 1710), autor knihy „Štěpařství“.

Po 30 leté válce nastal v našich zemích úpadek ovocnářství. Teprve osvícenská doba, reprezentovaná JOSEFEM II. a MARIÍ TEREZIÍ, přinesla jeho další rozkvět. V té době se pěstování jabloní všeobecně rozšířilo i na našem venkově. Za MARIE TEREZIE dochází v r. 1750 k potvrzení Bratrstva zahradnického v Praze a v r. 1767 ke zřízení Hospodářské společnosti, reorganizované patentem z 1. října 1788 na c. k. vlastenecko-hospodářskou společnost, která zahajuje svou činnost 1. října 1789. Tato společnost věnovala hodně pozornosti a péče ovocnictví, včetně vydávání poučných spisů. V r. 1819 založila samostatnou štěpařskou jednotu.

Na přelomu 18. a 19. století farář MATĚJ RÖSSLER soustředil v Poděbradech první kolekci 260 odrůd jabloní. Tento vynikající český ovocnář byl ve spojení se všemi význačnými evropskými pomology tehdejší doby a od nich získal celou řadu cenných odrůd, které u nás dále rozšiřoval. Zároveň se snažil některé naše vynikající odrůdy rozšířit v cizině. V r. 1795 RÖSSLER vydal v Praze spis „Pomona bohemica“, který obsahuje seznam jeho odrůd.

V r. 1830 vznikla v Čechách Pomologická společnost, jejímž úkolem bylo udržet známé osvědčené odrůdy, vyhledat a vyzkoušet nové, správně je určit a pojmenovat a pečovat a všeobecné rozšíření a pozdvižení kultury ovoce. Člen této společnosti JAN AEHRENTHAL měl trvalý styk se slavným německým pomologem DIELEM a z jeho sortimentu množil ve svých školkách četné odrůdy. V létech 1833 – 42 vydal obrazové dílo „Deutschlands Kernobstsorten“ ve 3 svazcích. V těchto knihách o jádrovém ovoci popisuje AEHRENTHAL podle DIELA stručně a výstižně 772 odrůd jabloní.

V této době vznikla řada dalších odborných prací ovocnických, ve větším rozsahu byly zakládány ovocné školky a všemožně se podporovalo vysazování ovocných sadů. Ovocnářství se vyučovalo i na školách a ve větších městech byly zakládány Jednoty ovocnářské. K zasloužilým ovocnářům této doby patřil vynikající pomolog dr. AMERLING a mladoboleslavský ovocnář a vydavatel „Venkovského zahradníka“ FRANTIŠEK ŠPATNÝ“.

V r. 1848 vydala Matice česká v Praze Pixův „Klíč štěpařský“, v jehož třetím dílu je popsáno 8 letních, 7 podzimních a 86 zimních odrůd jablek. Po smrti FRANTIŠKA PIXY byly tyto odrůdy dále udržovány v pražské zahradě na Kanálce.

Na Moravě byl založen Pomologický spolek již v r. 1816 v Brně. Zde na tomto úseku záslužně pracovali pomologové ANTONÍN ŠEBÁNEK a FRANTIŠEK SUCHÝ, který prosadil zřízení Pomologického ústavu v Bohunicích u Brna a stal se jeho ředitelem.

K významným slovenským pomologům patřil zejména biskup MOYSES a v polovině minulého století ANTON EGRI (1852), který přihlížel k systematickému třídění jablek do pomologických skupin.

V r. 1870 zakládá c. k. vlastenecko-hospodářská společnost ovocnicko-vinařskou školu v Tróji, v r. 1885 v Mělníku a v r. 1887 v Litoměřicích. Zvláště v Tróji byly soustředěny bohaté sbírky světových odrůd jablek, pěstované předtím v pražských zahradách na Kanálce, později na Kozačce. V tamních sbírkách bylo tehdy 573 odrůd jabloní. Rovněž první český šlechtitel jablek JOSEF EDUARD PROCHE (1822 – 1908), rolník ze Sloupna u Nového Bydžova, soustředil velmi rozsáhlou sbírku asi 1000 odrůd jabloní. Později vynikající český pomolog JAN ŘÍHA (1853 – 1922) zařadil do nově zřízeného arboreta v Újezdě u Průhonic 900 odrůd jabloní.

Výše uvedené skutečnosti měly značný vliv na rozvoj české pomologické literatury, zejména po r. 1880. BURKET (1882) ve své knize „Jabloň“ uveřejňuje podrobné popisy 25 odrůd a stručné popisy 50 odrůd jabloní. První českou obsáhlou pomologii jablek napsal THOMAYER (1894). V r. 1907 vyšla pomologie F. SUCHÉHO „Moravské ovoce“, v níž podstatnou část zaujímají popisy jabloňových odrůd. V r. 1919 vychází pomologie jablek od ŘÍHY jako 3. díl „Českého ovoce“.

V Rusku se objevují první pomologické popisy jablek již v 18. a 19. století. A. J. BOLOTOV (1797) popisuje v knize „Izobrazenija i opisanija raznych porod jablok i gruš“ asi 600 odrůd jabloní a hrušní, pěstovaných ve šlechtických sadech. Z dalších ruských pomologů těchto dob mají největší význam E. REGEL (Russkaja pomologia, 1868), N. KRASNOGLAZOV, L. P. SIMIRENKO a později A. S. GREBNICKIJ (Atlas plodov, 1906), M. V. RYTOV (Russkie jabloki, 1914). V. V. PAŠKEVIČ a další.

Rovněž vysokou úroveň měla pomologie v 18. a 19. století v Německu. K předním německým pomologům, kteří se převážně věnovali jablkům, patřili zejména J. L. CHRIST, A. DIEL, W. LAUCHE (Deutsche Pomologie, 1882), ED. LUCAS, J. OBERDIECK (Illustrirtes Handbuch der Obstkunde), F. J. DOCHNAHL (Obstkunde, 1873), FLOTOW, TH. ENGELBRECHT (Deutchlands Apfelsorten, 1889) a další. Z anglických pomologů tohoto období mají největší význam B. LANGLEY (Pomona, 1729), J. LINDLEY (The Pomological Magazine), H. RONALDS, R. HOGG (Fruit Manual, 1884) a později E. A. BUNYARD.

V Americe napsali největší pomologické práce týkající se jablek J. WARDER (American Pomology, 1867), A. J. DOWNING (Fruit and fruit-trees of America, 1870), S. A. BEACH (The Apples of New York, 1905), a V. P. HEDRICK (Systematic Pomology, 1925).

V našich zemích činnost na úseku pomologie zintenzivněla po vytvoření československého státu. Již v r. 1924 vydává KAMENICKÝ po smrti JANA ŘÍHY další díl jablek ŘÍHOVA „Českého ovoce“. Studium odrůd mělo být umožněno ve státním pomologickém arboretu v Újezdě u Průhonic (později v Průhonicích), Velkých Pavlovicích a Děvínské Nové Vsi u Bratislavy, které byly založeny v r. 1926. Tak bylo navázáno na tradici v minulosti často soukromých sbírek. I když osudy těchto arboret nebyly příliš valné, byl již tehdy dán základ pro systematičtější studium odrůd nejen z hlediska využití pěstitelskou praxí, ale i šlechtiteli.

Na sestavování prvního celostátního ovocného sortimentu pracovala Československá ovocnická společnost (později Československá ovocnická jednota). Její pomologická sekce vypracovala v r. 1923 „Výběr tržních odrůd pro Československo“ a v r. 1926 vyšla od dr. K. KAMENICKÉHO nová pomologie pod názvem „Výběr tržních odrůd ovocných pro Československo“. Navržený sortiment byl proti sortimentům předcházejícím značně zúžen a obsahoval pouze 18 odrůd jabloní. v další akci, ukončené koncem r. 1930, byly navržené odrůdy jádrovin roztříděny na odrůdy hlavní a vedlejší (kromě lokálních). Do velkých sadů byly doporučeny odrůdy hlavní, odrůdy vedlejší byly určeny pouze pro zahrady. V r. 1933 v práci „Ovocnářské oblasti československé a výběry tržních odrůd ovocných“ dr. KAMENICKÝ ovocné odrůdy rajónoval. Tento sortiment obsahoval pro celou naši republiku 20 hlavních a 28 vedlejších odrůd jabloní. Počet hlavních odrůd jabloní byl v Čechách redukován na 12, v Moravskoslezské zemi rovněž na 12 a na Slovensku dokonce pouze na 7 odrůd.

Zásluhu na popularizaci pomologie v nejširších ovocnářských a zahrádkářských kruzích zejména v létech třicátých a čtyřicátých měl zahradní architekt JOSEF VANĚK. Jeho 10 svazková „Lidová pomologie“ kapesního formátu, popisující v I., VII a X. svazku vždy po 100 odrůdách jablek domácích i zahraničních, byla bezesporu pokrokem.

V době německé okupace se činnost na tomto úseku nezastavila. Dr. KAMENICKÝ vydal pro tehdejší území Čech a Moravy pomologický spis „Atlas tržních odrůd ovocných“. Vedle 20 hlavních odrůd uvádí ještě 15 odrůd širšího významu a 5 odrůd významu krajového. V tomto spise nedošlo k velkým změnám v sortimentu.

V roce 1947 vychází Pomologický klíč, jehož autor L. VLK popisuje hlavní znaky 308 odrůd jablek. VANĚK ani VLK nedbají zúžení sortimentu, jak to bylo zdůrazňováno všemi ostatními našimi pomology – THOMAYEREM, SUCHÝM, ŘÍHOU a KAMENICKÝM. Jako učebnice pro zemědělské a zahradnické školy vychází v r. 1953 „Pomologie“ od prof. BOČKA, v níž je krátce, ale výstižně popsáno 167 odrůd jablek domácího i zahraničního původu.

Po druhé světové válce zpracoval podklady pro rozvoj našeho ovocnářství S. MACOUN (1949). Dlouho nedocházelo k vytvoření nového sortimentu ovocných plodin, odpovídajícího novým potřebám a světovým tendencím. Teprve v r. 1957 vydali K. KAMENICKÝ a K. KOHOUT nový „Atlas tržních odrůd ovocných“, který však nenavrhoval žádné podstatné změny v našem sortimentu. Redukci ovocných odrůd navrhl v r. 1957 KOHOUT v publikaci „Rajonisace odrůd v ČSR“. Tato práce navazovala na celkovou rajonizaci ovocnářskou, na níž se vedle KOHOUTA podíleli VONDRÁČEK a MALÍK; v r. 1957 byla publikována jako „Mapy zón vhodnosti hlavních ovocných druhů“. V zájmu dalšího nerozšiřování málo kvalitních odrůd byla v r. 1960 vypracována listina povolených odrůd, kterou od té doby každoročně reviduje ÚKZÚZ a která je vydávána ministerstvem zemědělství.

V knize T. MALÍK, P. CIFRANIČ „Ovocný sortiment Slovenska“ (1959) je popsáno celkem 26 odrůd jablek. V kapesním formátu vydalo v r. 1960 Státní zemědělské nakladatelství v Praze jako I. díl „Malé pomologie“ svazek jablka, napsaný K. KOHOUTEM, popisující 112 odrůd. Na Slovensku vyšla v r. 1963 „Malá pomologia“, kterou napsal D. POCHYBA a kolektiv. V této pomologii je popsáno 28 odrůd jablek vhodných pro Slovensko.

V novém vydání I. dílu „Malé pomologie“ rozdělují autoři DVOŘÁK-VONDRÁČEK popisované odrůdy podle významu a rozšíření do 6 skupin. V první skupině je uvedeno 24 odrůd základního tržního významu; většina z nich byla v té době zapsána v listině povolených odrůd. Ve druhé skupině je popisováno 17 starších odrůd, které byly po dlouhou dobu zastoupeny v našich tržních sortimentech. Ve třetí skupině je uvedeno 24 odrůd pěstovaných dosud v různých oblastech. Ve čtvrté skupině je zařazeno 18 odrůd méně známých a málo významných. V páté skupině je popsáno 17 odrůd perspektivních, které se u nás rozšiřují většinou teprve v posledním desetiletí. V šesté skupině je uvedeno 110 odrůd; jsou to jednak odrůdy staré, dnes již velmi málo rozšířené, jednak odrůdy novější, s nimiž nejsou u nás dosud velké zkušenosti.

Problematika jabloňového sortimentu, která má trvalý charakter, se v naší republice v posledních létech řeší především ve Výzkumném ústavu ovocnářském v Holovousích a na šlechtitelských stanicích v rámci úkolu „Studium světových sortimentů ovocných plodin“, jehož praktickým cílem je získávat podklady pro návrhy odrůd do sortimentu nebo jejich vylučování, a podklady pro další využití odrůd ve šlechtitelské práci. Dále se tato problematika řeší na odrůdových zkušebnách, kde se perspektivní odrůdy zkoušejí srovnáváním s odrůdami standardními. Vedle toho pracovníci tohoto ústavu kontrolují množitelský materiál. Dále se naše šlechtitelské stanice zabývají šlechtěním nových odrůd a udržovacím šlechtěním, tj. výběrem klonů, testováním odrůd na virové choroby i množením zdravého (bezvirózního) materiálu.

Náš současný sortiment jabloní je třeba stále usměrňovat. Především je nutno rozšiřovat kvalitní odrůdy a tak se vyrovnat státům s vysokou produkcí jablek a rozmnožovat viruprostý materiál. Současně je nutno získávat podklady pro zařazování nových domácích a zahraničních odrůd do sortimentu a vyvíjet činnost na úseku novošlechtění, neboť podle dosavadních výsledků je tato práce perspektivní.