Vyskytuje se nejvíce ve střední Asii a poměrně značně zasahuje až do jihovýchodní Evropy. Jabloň nízká se odlišuje od jabloně lesní zejména silným ochmýřením listů, výhonů a pupenů, větší odolností vůči suchu a menší odolností proti mrazu.
V typické formě vytváří tento druh stromy nebo keře zpravidla 5 m vysoké. Stromy tvoří koruny kulovité nebo oválné s větvemi poněkud převislými. Hlavní větve jsou porostlé krátkým plodonosným dřevem a nejsou trnité. Letorosty jsou olivově zelené nebo červenohnědé, v mládí dosti silně plstnaté. Listy jsou eliptické nebo vejčité, drobně až hrubě pilovité, na rubu plstnaté, se silně ochmýřeným řapíkem. Květy jsou větší než u lesní jabloně. Delší květní stopky jsou plstnatě ochmýřené a rovněž čnělky jsou do poloviny ochmýřené. Korunní plátky jsou bílé, na spodu narůžovělé. Plody jsou velké, žlutavé, některé formy mají plody i červeně zbarvené s kalichem neopadavým.
Jabloň nízká má velkou schopnost vegetativního rozmnožování, zejména z kořenových oddělků, a některé její formy mají význam jako podnože. Tento druh poskytl velké množství kulturních forem a hybridů. Největší význam mají M. pumila var. paradisiaca SCHNEID. (janče svatometské) a M. pumila var. praecox PALL. (duzén). Z těchto dvou forem byly vyšlechtěny základní jabloňové podnože řady M, rozmnožované vegetativně.