Vůně plodu je podle MEHERIUKA (1968) komplexním znakem, neboť v esenci několika odrůd bylo zjištěno přes 50 různých těkavých aromatických látek, podmiňujících nejen vůni, ale i chuť dužniny. Druh vůně slupky souhlasí s druhem plodového arómatu (KRÜMMEL a kol. 1956). VÁVRA (1955) naproti tomu uvádí, že vůni plodů nelze zaměňovat s aromatičností (buketem) dužniny, která se zjišťuje chutnáním.
Jelikož aromatické látky jsou obsaženy u jednotlivých odrůd v různém počtu a množství, lze čichem některé odrůdy rozeznat (např. Grávštýnské, McIntosh).
Podle VÁVRY (1955) je sice vůně pro jednotlivé odrůdy charakteristická, ale je nesnadné ji rozlišit. Při hodnocení stačí konstatovat její přítomnost a intenzitu (vůně jemná, líbezná, sotva znatelná nebo dobře postihnutelná). Nejčastěji vůně připomíná vůni některého květu nebo citrónu, skořice, muškátu apod. a podle těchto rostlin charakterizujeme odrůdy (např. Ananasová reneta, Muškátová reneta).
K přesnějšímu posouzení aróma doporučuje KRÜMMEL a kol. (1956) vzorky plodů asi 24 hodin před zkouškou uložit odděleně podle odrůd v nádobě ze skla nebo porcelánu a uchovat při pokojové teplotě, aby se docílilo nahromadění těkavých aromatických látek.
Při hodnocení rozeznáváme vůni: 1. velmi silnou, nepříjemnou; 2. silnou, nepříjemnou; 3. slabou, nepříjemnou; 4. neznatelnou; 5. slabou, nevýraznou; 6. slabou, příjemnou; 7. silnou, příjemnou; 8. velmi silnou, příjemnou.